Vyjádření z úvodu není vůbec nadsazeno. Cena těchto zařízení v posledních letech radikálně klesla, zejména díky dostupnosti nových typů 3D tiskáren zaměřených na méně náročné uživatele. S jejich rozmachem musíme nutně přestat hovořit pouze o přístrojích pro rychlou výrobu prototypů (tzv. rapid prototyping), stále častěji jsou totiž používány pro tvorbu finálních produktů, takže aktuálnějším pojmem je aditivní výroba.
Aditivní podle významu „přidávat“, právě to je totiž princip, na jakém 3D tiskárny pracují. Pro neznalé ještě zkraje malá osvěta – hovoříme zde o přístrojích, jež vytvářejí prostorové fyzické modely na základě virtuálních 3D dat, pocházejících z CAD systémů nebo softwarových modelářů. Tyto modely jsou softwarově rozděleny na velké množství velmi tenkých horizontálních vrstev a v tomto podání odeslány na 3D tiskárnu, jež je jednu po druhé tiskne na sebe z vybraného materiálu. V řádu hodin takto postupně vzniká fyzický výrobek, jehož vlastnosti mohou být natolik kvalitní, že jej lze využít jako koncový produkt například v chirurgické ortopedii, nebo letadlové výrobě.
Pro snazší srozumitelnost budeme v našem časopise běžně používat označení „3D tiskárna“ a „3D tisk“, ačkoliv tyto jsou dnes z důvodu zřetelné diferenciace trhu používány spíše v segmentu levnějších zařízení. V profesionální sféře se často setkáte pravděpodobněji s ne tak jednoznačnými termíny, jako „3D výrobní systémy“, nebo „stroje pro digitální výrobu“.
Pořád ještě jsme na začátku
Počátky těchto technologií lze vysledovat do osmdesátých let dvacátého století. Navzdory poměrně dlouhé době svojí existence a usilovného vývoje, je tento trh dosud víceméně na začátku. Ačkoliv lze prostřednictvím 3D tiskáren produkovat za určitých podmínek výrobky levněji, než konvenčními metodami a dokonce zvládají úlohy, jež by jinými způsoby nebyly prakticky vůbec vyrobitelné, ve srovnání s nasazením obráběcích strojů a jiných zažitých výrobních postupů stále hovoříme spíše o technologické nice, do níž dosud nahlédla jen menšina průmyslových firem.
Foto: Formlabs
Ačkoliv se dnes nejčastěji zmiňuje dostupná metoda 3D tisku plastových dílů odvozená z patentované technologie FDM, kterou před třiadvaceti lety vyvinul zakladatel firmy Stratasys Scott Crump, protože je relativně snadno replikovatelná, a proto hojně využívaná v levných 3D tiskárnách, atraktivních pro širokou veřejnost a tím tedy i pro celoplošná média, technologickým a finančním tahounem celého trhu aditivní výroby jsou profesionální výrobní systémy, prodávané v cenovém rozpětí mezi patnácti tisíci až půl milionem dolarů za jeden stroj. Podle Terryho Wohlerse, předního světového analytika, který se pod hlavičkou své organizace Wohlers Associates již více než čtvrt století na technologie 3D tisku specializuje, bylo vloni v této cenové relaci po celém světě prodáno něco málo přes šest tisíc zařízení.
Ve „spotřebitelském“ segmentu, nabízejícím jednodušší 3D tiskárny, jejichž ceny se již dokážou dostat i pod tisíc dolarů za kus, prodeje posilují strmým tempem, živeny společenským nadšením, přiživovaným trendovými populárně-naučnými magazíny, start-upy i chutí investorů podílet se na čemkoliv, co ve světě nepřekonané recese ještě dokáže růst. Na adresu těchto levnějších přístrojů průzkum Wohlers Associates uvádí, že 3D tiskáren levnějších než pět tisíc dolarů, se vloni prodalo kolem třiadvaceti tisíc. V rozhovoru s autorem tohoto článku Terry Wohlers vyzdvihl důležitou roli této „amatérské“ sféry pro globální vnímání technologií aditivní výroby jako takové: „Přínosem technických nadšenců, kteří se zájmem používají ‚hobby‘ 3D tiskárny, je zvyšování povědomí o těchto technologiích mezi širokou veřejností a zároveň tak přitahují zájem nových investorů“.
Další kapitola: Lákadlo pro investory i pro piráty
Kompletní znění tohoto článku najdete v magazínu CAXMIX 4/2012.
