O 3D tisku se tak stále častěji dočtete v prestižních ekonomických magazínech, jako je Economist, Forbes nebo BusinessWeek. Deník USA Today jej nedávno svým čtenářům představil, jako digitální technologii, která „změní strojírenskou výrobu stejně výrazným způsobem, jakým již jedničky a nuly transformovaly trh s hudbou, televizí a knihami“.
Jiný aspekt komentuje John McEleney, někdejší generální ředitel firmy SolidWorks, který dnes sedí v dozorčí radě společnosti Stratasys, jenž v novinách Boston Globe přičetl rostoucí hlad po dostupných 3D tiskárnách sílící komunitě designérů a milionů uživatelů, kteří dnes produkují digitální 3D obsah a stojí o to zhmotnit svoje myšlenky do skutečných předmětů.
Laická informovanost o 3D tisku, logicky podporovaná tématy, jež se snadno a rychle „prodají“, přitom vyvolává dojem, že se blíží doba, kdy si budeme doma sami tisknout předměty dle vlastní potřeby, jejichž data si stáhneme z internetu stejně, jako hudbu nebo filmy, a že by se tedy měl průmysl začít obávat dopadů takového vývoje. Stín obav ještě zesílil poté, co server The Pirate Bay – proslulá databáze pirátského digitálního obsahu – počátkem letošního roku zavedl zvláštní sekci „Physibles“, určenou právě pro 3D data a jejich replikaci.
Strach z rozmachu domácí výroby na 3D tiskárnách je však prozatím scestný. Přestože opravdu došlo k propadu cen 3D tiskáren na úroveň relativně akceptovatelnou domácími kutily, jejich masivnímu rozšíření v takovém měřítku, jež by otřáslo zažitými obchodními cestami tradiční výroby, brání relativní komplikovanost těchto zařízení. Spotřebitel je ze všeho nejvíc pohodlný a použití 3D tiskárny ještě nějakou dobu přece jen bude složitější, než stažení filmu z internetu, nebo jeho vypálení na DVD.
Levnější, než obrábění
Kdo je nyní na řadě ve využití tohoto potenciálu, totiž nejsou domácí uživatelé, ale nejprve samy firmy, lpící doposud na zažitých výrobních postupech, jež jsou již v mnoha případech proti 3D tisku nekonkurenceschopné. Ukazuje se, že existuje velké množství případů, v nichž má aditivní výroba výrazně navrch oproti tradičnímu obrábění – proto, že je rychlá, v malých sériích či kusové výrobě nesrovnatelně levnější, flexibilnější a takřka bezodpadová.
Je dost podniků, které to již pochopily a těží z toho jako z konkurenční výhody. V řeči peněz vloni výroba koncových produktů metodami 3D tisku vygenerovala zhruba 1,7 miliardy amerických dolarů a do roku 2019 by měla čtyřnásobně narůst.
Takový potenciál již budí zájem i mezi politiky, zatím zejména v USA, které jsou pro 3D tisk dosud největším trhem – podle odborných odhadů je více než 40 % všech strojů pro aditivní výrobu nainstalováno právě ve Spojených státech. Strádající americké strojírenství bylo před nedávnými volbami prezidenta USA významným tématem politických debat, v nichž zaznívaly i hlasy na podporu rozvoje aditivní výroby, jakožto artiklu, jenž může pomoci konkurovat levné Číně a dokáže vytvořit nová pracovní místa.
Obamova administrativa proto v srpnu založila „Národní institut pro inovace v aditivní výrobě“ (NAAMI), složený ze čtyřiceti soukromých firem, jedenácti neziskových organizací, devíti univerzit a pěti komunitních spolků, včetně NASA. Konsorcium má k dispozici rozpočet ve výši sedmdesát milionů dolarů, určený pro podporu zpřístupnění technologií aditivní výroby a povědomí o nich.
Nezávisle na této iniciativě Bílého domu se navíc angažovalo americké ministerstvo obrany, které věnovalo společnosti 3D Systems grant ve výši bezmála tři miliony dolarů v rámci projektu, jehož cílem je dospět ke zlevnění výrobního procesu 3D tisku na produkční úrovni. Tímto krokem chce v první fázi dospět k produkci komponent pro stíhačku F-35, v té druhé potom podpořit komercionalizaci 3D tisku a jeho širšího přijetí celým trhem. Rostoucí úsilí Američanů v tomto směru nakonec potvrdila i konference 3D Print Days, uspořádaná americkou ambasádou letos v říjnu v Praze (více o ní na straně 23).
Vsadíte si taky?
3D tisk má před sebou velkou budoucnost. Před nakročením do ní se však budou muset zaangažovaní výrobci i uživatelé ještě vypořádat s nejedním problémem. K těm největším dosud patří nedostatečná úroveň normalizace požadavků, mnohonásobně dražší materiály a jejich menší výběr ve srovnání s těmi, jež využívá konvenční výroba, a nakonec i závislost na uživatelsky i cenově poměrně náročných CAD systémech. Ve všech těchto oblastech však dochází k nepřetržitému vývoji – i proto stojí za to tyto technologie již nyní sledovat.